Nějak to tu flákám. :-( Ne že by nebylo o čem psát, jen ten čas....výmluva, kecy kecy, prostě na to kašlu.

   Stalo se toho tolik, dlouho mi trvá, než to v sobě zpracuji. Před nástupem na dovolenou zemřel kolegyni manžel, docela se to očekávalo, bojoval s tou sviní dva roky a byl to děsně nerovnej boj. :-( Pak jsem prožila nááádhernej tejden s dvěma kelitetama a pěti dětima u jedné z nich na chalupě. Balzám na nervy, pohoda, klídek, pšíroda...tety super, děti úžasný i když si to vždycky všichni nemysleli, ale paráda. Po návratu mě vzbudila SMS od druhé kolegyně, že jí zemřel muž. Rána palicí, bylo mu 46, mají dvanáctiletýho kluka.... Dostihly mě moje starý strachy-dochovám svoje děti??? Uvidím je vstupovat do života??? Stihnu to??? Petr mě uklidňoval, chlácholil, zlobil se... a minulej měsíc přišel celej přepadlej, že mu náhle zemřel kolega a kamarád, bylo mu 48 let. A prásk, najednou chápal moje strachy a dokonce jich pár ( asi všechny) sdílí. Je veselo v naší chaloupce.