Tak jako každý rok touto dobou zapaluji svíčky a vzpomínám. Vzpomínám na prarodiče, kteří mě vychovali poté, co má matka zjistila, že je mladá na mateřství. Už druhým rokem myslím na tchána který mi byl velmi blízký. Myslím i na mou mámu, protože ať je to jak chce, mámu má každej jen jednu.
  Nejvíc, úplně nejvíc myslím na svou Aničku, na svou prvorozenou dceru, která by 4.11. měla dvacet dva let. Ano, už je skoro čtvrt století, kdy jsem poprvé slyšela její první zavrnění které připomínalo mňouknutí koťátka, jakoby včera cítím tu paniku a strach z toho, co bude. Bože, ne, vždyť je brzy....nech mi ji...zachraň ji.... Bylo nám dopřáno jen osm hodin... Je to téměř čtvrt století a stejně neuplyne den, kdy bych si nevzpomněla, každý svátek, narozeniny, vánoce, pokaždé mi přibude vráska na srdci.... Prý čas hojí....blbost....jen obrušuje hrany. Je to skoro čtvrt století, byl nám dopřán společný čas víc než krátký a přesto ji nesmírně miluju, svou prvorozenou jedinou a jistě jedinečnou dceru, od které jsem nikdy neslyšela "mami", nikdy jsem neviděla její úsměv, nenamalovala mi obrázek, vlastně nemám vůbec nic, jen v šuplíku cár papíru a na něm napsáno Anna Kolbábková. Přesto je mojí součástí.

  Jen si sedím, vzpomínky se převalují v hlavě, je mi smutno, ale tak nějak jinak než roky před tím. Snad je to tím, že i u mě letos stála ta potvora s kosou tak blízko. Nějak jsem se přestala bát. Potkala bych se s Aničkou, která, jak mi napsala jedna z mých milovaných Kelišek, jistě studuje vysokou školu a dává pozor na ostatní andílky, kteří na obláčku čekají na svoje maminky.